Rybannah | Brent Weeks - Černý arcimág - recenze

Černý arcimág (Světlonoš 1), FantomPrint 2013

Byli jednou dva bratři, hodný a zlý. A ti spolu vedli válku, krutou a strašnou. A teď by to správně mělo pokračovat slovy, že vyhrál ten hodný a toho zlého... ušetřil? Zabil?

Počkat, tak jednoduché by to nebylo. Dva bratři skutečně byli, jeden z nich vyhrál válku a stal se nejmocnějším mužem Sedmi satrapií. A co ten druhý? Prý je mrtvý. Zůstal jen Gavin Guile.

Gavin Guile je arcimág. Co to vlastně znamená? Arcimág je živé prisma - dá se říci, že funguje stejně jako takový ten skleněný hranol, s kterým vás (možná) seznámili učitelé fyziky a který rozloží bílé světlo na všechny jeho barevné komponenty, z nichž se ve skutečnosti skládá.

Ve světě Brenta Weekse je arcimág opravdový machr mezi mágy. Běžní barvomágové potřebují barvy přímo vidět, aby si ze světla mohli něco vyrobit. Ke zhmotnění zelené musí koukat na trávu, ke zhmotnění oranžové na... pomeranč? (O pomerančích v knize řeč nebyla, ale budiž...) Gavin to však nepotřebuje. Ten si jen stoupne a světlo si prostě rozloží. Jeho úkolem je rovněž obnovovat rovnováhu v Sedmi satrapiích, protože jakmile některá z barev začne někde dominovat, dějou se hodně divné věci. To podle toho, o kterou barvu jde.

Gavin je tedy vyvolený a mocný, ještě k tomu opravdu fešák, jenže.... kdo je vlastně Gavin? Má bizarní tajemství, které se mu daří udržet již šestnáct let. 

Tím ale příběh nezačíná. Když jsem se pustila do četby Černého arcimága, měla jsem pocit, jako by mě někdo hodil do vody a já na chvíli zapomněla, jak se plave. Ačkoli to není úplně přesné. Voda je příliš jednotvárná. Možná bude trefnější toto: jako by vás někdo vysadil v neznámém velkoměstě, plném uliček a zákoutí, a vám chviličku trvá, než se zorientujete. Jakmile si však osaháte terén a vyšlapete trasy, můžete obdivovat naplno všechny krásy, které nabízí.

A je jich hned několik. První je magie. Barvomágové pracují - jak bylo řečeno - se světlem. Potřebujete židli? Zhmotníte si světlo a vznikne vám substance zvaná "luxin", z níž si ji zkrátka vyrobíte. Jenže musíte být nadaní na modrou nebo na zelenou, aby vás židle udržela. Taková oranžová nebo červená by se pod vámi pěkně rozplizla, na infračervené by vám možná začala hořet zadnice, a na ultrafialovou si ani nesednete... ale zase by ji ostatní neviděli. Není to však tak ideální, jak to vypadá. Čím déle zhmotňujete, tím víc vás barva pohlcuje. Až jednoho dne barevný prstenec ve vašem oku zkrátka rupne, a to už je pozdě. Stanete se padlým mágem, barva opanuje váš rozum, a hlavně: půjde vám po krku Chromerie. Je tedy rozumnější se hezky včas přihlásit chromerijským ke každoročnímu obřadu "Osvobození", které - a nejen ono - se postupně stává trnem v oku těm, kteří by z určitých důvodů mnohem raději volili osud padlého mága. Že prý na tom Osvobození není něco v pořádku...

Zaznělo slovo "Chromerie". Další úžasná věc, u které se svou přebujelou fantazií lituju, že ji nikdy neuvidím na vlastní oči. První, co mi Chromerie evokovala, byla Slonovinová věž z Nekonečného příběhu, jenže tady je vše mnohem důmyslnější, propracovanější a krásnější. Sídlí zde vláda a různé důležité úřady (no ano, i ve fantastickém světě otravují lidem život s placením daní!). V Chromerii rovněž probíhá výuka mladých mágů, jenže je na to potřeba být trochu ve vatě. Nepocházíte-li ze zámožné rodiny, musíte si najít "mecenáše", zkrátka sponzora, a v jeho službách budete následně kmitat. Prostě Chromerie má všechno pod palcem.

A ještě jednu věc tam najdeme: Černou stráž. Kdyby mě Brent Weeks chtěl angažovat jako některou z postav, musela bych ho uprosit, aby mě laskavě přiřadil k Černé stráži. Naprostá elita mezi barvomágy, skvělí bojovníci výjimečných fyzických schopností a osobnostních kvalit. Taková luxusní ochranka. A v černých přiléhavých úborech. U Černé stráže slouží Karris od Bílého dubu. A máme tu milostnou zápletku, Karris kdysi milovala Dazena, jenže se měla vdát za Gavina... ale to se nestalo. A Dazen už není. A Karris musí od té doby denně koukat na Gavina coby jedna z chromerijských "bodyguardů". A taky mu dělá naschvály (a patří mu to!).

I Karris má však škraloup. Kdyby tak Gavin tušil, co Karris dělala před šestnácti lety, a jaké to mělo následky... A kdyby Karris věděla, co ví Gavin...

Autor má mimořádné nadání na vykreslení naprosto realistických, uvěřitelných postav. Servíruje nám je jako mozaiku dobrých i špatných vlastností, záleží jen na tom, co v každém z nás převažuje. Nikdo nejsme charakterní roboti bez nějaké té šmouhy na cti. Všichni (nebo alespoň většina) máme určitě ve své minulosti něco, co bychom nejraději zahrabali deset metrů pod zem, aby to pokud možno nikdo nevyhrabal. A jakmile by se k tomu někdo chystal, začali bychom trochu jančit. A když už na to přijde, doufáme, že bude velkorysý a nezatratí nás. 

Postav je vícero, a pokaždé sledujeme příběh z pohledu někoho z nich. Občas se vyskytne nějaká ta retrospektiva. Vše je naštěstí přehledné, propojené, a celkově se to všechno poskládá jako jedna obrovská stavebnice. Jen někdy koukáte zprava, někdy zleva, někdy shora, jindy dokonce z hlubin chromerijských sklepení. Máme tu neohrabaného, čerstvě osiřelého mladíka Kipa, který je zřejmě synem některého Guila. Údajně současného arcimága. Kip je hromotluk s nevymáchanou pusou, která ho často přivede do maléru, ale když on si zkrátka nemůže pomoct! Když se naštve, nebude držet jazyk za zuby, ani kdyby ho za to měli hodit do ohně (ale on je taky trochu barvomág a možná by si s tím poradil). Dále Liv, neboli Alivianu, dceru bývalého slavného vojevůdce, jejíž rodina kdysi spadla z místa na výsluní a ocitla se v nemilosti, což Liv nese velice těžce. Nedokáže v sobě zdusit hrdost, a přesně tohle nakonec velmi ovlivní její osud, víc, než by čekali úplně všichni, včetně jí samotné. Máme tu Livina otce Corvana, charakterního arcimágova přítele, který se postaral o Kipa. A rovněž buřiče, krále Garadula, který se rozhodl, že "dost bylo Chromerie", že padlý mág není špatný mág, že "obřad Osvobození" a celé dosavadní chromerijské náboženství je lež, a hodlá s tím něco podniknout a je ochoten sekat kvůli tomu hlavy. 

Další, co Weeks předkládá nesmlouvavě realisticky, je válka. Za války umírají i nevinní a bezmocní. Je to hrozně kruté a je to vždycky tak, a není tomu jinak ani ve světě Sedmi satrapií. Jestli čekáte, že nepřítel nejdřív zatroubí na poplach a bude volat "ženy, děti a starci, opusťte město, útočíme", budete zklamaní.

Celkový dojem je tedy tento: spousta logicky propojených zážitků v hodně tlusté knize, která  - na rozdíl od některých jiných, které mi prošly rukama - postrádá zbytečné i zdlouhavé pasáže. Všechno má své místo. Autor umí pobavit, ospravedlnit fakt, že chybovat je lidské, ale vždycky lze žít dál správně, také že nikdo není dokonalý, ale že dokonalosti netřeba a že i snaha se počítá, a ještě jednu věc umí: i v tak velice fiktivním světě dokázal prodat fakt, že i prolhaný nepřítel je schopen postavit svou lež do takového světla, že najednou vypadá, jako by měla smysl, i když je sebezvrácenější. Naštěstí rychle přispěchají postavy jako je Gavin, Karris a Kip, případně bývalý vojevůdce Corvan, a rychle nás vrátí zpátky na zem. V téhle fantasy knize nenajdeme žádné bájné bytosti, všechno mají na svědomí jen lidé, kteří byli obdařeni magií, a je jen na nich, jak s ní naloží.

Kniha Černý arcimág vyšla v roce 2013 v nakladatelství FantomPrint jako první díl série Světlonoš.