Rybannah | Osm týdnů v blázinci - recenze

Eva Lohmannová - Osm týdnů v blázinci (Ikar, 2013)

Mladé ženě jménem Mila relativně nic nechybí. Má stálou práci i vztah a teoreticky život před sebou. Její tělo se však jednoho dne přepne do stavu "OFF" a ne a ne se znovu zapnout. Přesně tímto začíná kniha německé autorky Evy Lohmannové s lákavým a také všeříkajícím názvem Osm týdnů v blázinci (ano, kniha je rozdělená na osm částí, přesně podle odpovídajících týdnů). 

Ne že by ta událost přišla neohlášeně. Mila v průběhu děje během individuálních i skupinových terapií vzpomíná a rekapituluje, a to velmi přesvědčivě, jak nemoc gradovala až k nevyhnutelné hospitalizaci. Tíhou jejích psychosomatických potíží mi během čtení skoro těžkl hřbet.

"Blázinec", kde se Mila ocitá, je jako vlastní malý svět. Mila se tu potýká s novými problémy, zpočátku spíše řeší, jak vyplnit čas (a já bohužel s ní, stále nějak ne a ne se při čtení zabavit), seznamuje se s diagnózami ostatních, i když naštěstí nijak zevrubně. Potkáváme tak anorexii, bulimii, různě těžké deprese, panické ataky. Pomalu se sbližuje s přáteli, s některými se zase rozpojuje a nachází nové. Ke slovu se dostává i běžná přátelská žárlivost, droboučké půtky, drby kolující mezi pacienty, zkrátka jako byste do blázince nakoukli klíčovou dírkou. Je však jasné, že během tak krátkého pobytu snad ani nemá cenu vytvářet nějaká hlubší pouta, protože cílem je samozřejmě dostat se ven. A tak za "hledáním přátel" bývá často jen snaha nezůstat sama v jídelně, protože by to zkrátka bylo trapné.

Autorce patří palec nahoru za věrohodné popisy pocitů člověka, trpícího skutečnou klinickou depresí, nikoli jen "blbou náladou". Výstižně nastiňuje, jak se mění vnímání života, který ztrácí svou hodnotu, avšak ukončit ho by bylo příliš vyčerpávající a složité.

Mírné zklamání mě však čekalo při popisu postav. Jak kdo vypadá se dovídáme celkem dopodrobna, což byl kromě diagnózy také jediný klíč k tomu, jak od sebe postavy vůbec rozeznat. Na tuto knihu jsem se dlouho chystala, leč nakonec jsem s Milou setrvala jen proto, že jsem ji nechtěla opustit, když tedy má tu depresi, ačkoli věřím, že by na mě z knihy pomstychtivě nevylezla, kdybych ji v tom nakonec přece jen nechala. Mile se zlehka podaří nahmátnout příčinou obtíží, ovšem nepříliš uspokojivě. Vše zkrátka pluje tak nějak "na hladině" a proniknout do hloubky se příběhu nedaří. Možná je v tom autorka tak trochu nevinně, protože Mila byla psychicky i fyzicky tolik vyčerpaná, že v podstatě nebylo možné vetknout jí nějakou hloubku, vykreslit její charakter tak, aby nás chytil za pačesy a nepustil.

Kniha měla pro mne ještě jednu vadu: postrádala příběh. Mila zkrátka popisuje buď vzpomínky, nebo čerstvé zážitky, na zápletku a její případné rozuzlení jsem čekala marně. Jako by se hlavní hrdinka, potažmo autorka potřebovala vypsat ze svých prožitků jak z léčebny, tak ze života před ní, a vrstvila je zkrátka tak, jak přicházely. Pojala vše jako reportáž, souhrn zážitků a dojmů.

Místy prosákne lehký náznak humoru či sarkasmu, avšak je to jen lehké pošimrání. 

Počtení je to zajímavé a poučné, nikoli však napínavé, a místy snad vytryskne i nějaká ta snaha o nadhled, ale na nějaký větší odstup je hlavní hrdinka zkrátka přiliš "zdrchaná". Chcete-li se dovědět, jakýma očima se na svět dívá člověk s psychickým onemocněním, a poznat mikrosvět psychiatrické léčebny, směle do toho. 

Kniha Evy Lohmannové "Osm týdnů v blázinci" vyšla v nakladatelství Ikar v roce 2013.